Jak malenovičtí páni prevét na modlitebnu předělali Začátkem 18. století vládl na hradě Malenovice pan František Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu. Byl to muž hluboce zbožný, ale také nesmírně šetrný. Jeho paní, Marie Eleonora, toužila po moderním barokním bydlení. „Františku,“ vzdychla jednoho dne, „všechny moderní zámky mají soukromé modlitební koutky. Jen my se modlíme v průvanu na chodbě!“ Hrabě zavolal italského stavitele, mistra Giovanniho. „Chci kapličku. Malou, útulnou, s pěkným výhledem. Ale nesmí to stát moc peněz. Žádné bourání tlustých zdí!“ Giovanni si zoufale rval vlasy. Hradní zdi měly dva metry. Kde vzít výklenek a neutrácet? Při obhlídce ložnice si všiml malých, těžkých dubových dveří. Otevřel je a ucítil závan mrazivého vzduchu. Stál v prevétu – středověkém záchodě, který visel ven z hradní zdi přímo nad příkopem. „Excelence!“ zajásal Giovanni. „Mám geniální barokní plán. Tento záchod již nepoužíváte, neboť máte v komnatě nový, splachovací noční kbelík. Využijeme tento prostor!“ Hrabě se křižoval: „Záchod? Udělat z místa hříchu a tělesné úlevy svatyni? To je svatokrádež!“ Giovanni se však nedal: „Kdepak, pane! Je to symbolické. Tělesná nečistota odchází, duchovní čistota přichází. Navíc je tu okénko, skrze které božské světlo dopadne přímo na oltář. A ušetříte tisíc zlatých za kamenické práce.“ Slovo „ušetříte“ zapůsobilo jako zázrak. Hrabě okamžitě souhlasil. Nastaly dny velkého drhnutí. Hradní sloužící spotřebovali tři sudy octa, padesát mýdel a metrák vonných bylin, aby přebili středověký odér. Otvor do hlubiny byl překryt masivní mramorovou deskou. Na ni Giovanni postavil malý oltářík s obrazem svatého Antonína. Zdi pokryla zářivá bílá omítka a zlaté hvězdy. Když se kaplička otevírala, sešlo se celé panstvo. Hrabě František poklekl na nové klečadlo, sepjal ruce a pohlédl do okénka. V tom okamžiku se vítr opřel do hradní stěny kde majetátně vyčníval bývalý prevét a ze spár překrytých masivní mramorovou deskou se ozval zvuk jako by vyšel z útrob samotného hraběte. Všichni dvořané ztuhli. Hrabě však zachoval klid. Zvedl oči k nebi a zašeptal: „Slyšíte? Svatý Antonín právě přijal naše modlitby. A to s velkou úlevou!“ Od té doby se v Malenovicích tradovalo, že v žádné jiné kapli na Moravě nejdou modlitby k nebi tak rychle a přímo, jako z bývalého hradního prevétu. 